Eliška píše...

 PONDĚLÍ 29.3 O víkendu jsem opustila svoje pražský "doma". Všechno co vlastním jsem nacpala do šesti krabic od banánů a zbytek do bezednejch modrejch Ikea tašek (taky vám příjde, že ty tašky jsou snad nafukovací?). To všechno jsem přesunula do sklepa babičky a dědy v Náchodě a sebe jsem dočasně přesunula do "mama hotelu". Do odjezdu v tuhle chvíli zbývá 10 dní. Cestovní horečka začíná pomalu nastupovat a já slova "Holandsko" a "Nizozemí" skloňuju do všech pádů a v hlavě si sestavuju seznam toho, co si zabalím do toho obřího kufru, kam bych se možná vešla i já sama. Vracím se z procházky s mamkou a vybíráme schránku ve který jsou dva dopisy. Ze srandy povídám "Nepřišlo mi náhodou něco? ". A ono přišlo. A bylo to celý v holandštině. Na Duolingu jsem výukou holandštiny za poslední měsíce sice pěknejch pár hodin strávila, ale ty naučený základy zatím stačí pouze na přeložení pozdravu " Milá paní ." Nervózně proto hned ofocuju dop

 Nastěhovala jsem se teprve 4 měsíce zpátky, nakoupila si kytky, udělala útulno - zkrátka takový to svoje "doma". Malý hnízdečko v centru Prahy, na moji milovaný Malý Straně. Cítím k téhle části Prahy neskutečnou sounáležitost a nikde jinde bych si v rámci Prahy nepřála bydlet víc. Taky to bylo moje první samostatný bydlení, který jsem si tolik přála. Bylo to skvělý - mít svůj klid a prostor, kterej je prostě jen můj. A určitě by mi tam bylo moc hezky i dál. Ale cítila jsem, že mi něco chybí. Srdce mi začalo volat po dobrodružství, po dalších splněných snech a já ucítila, že pomyslná jistota je skvělá věc, ale že vrhnout se tak trochu do neznáma a posunout se za onu komfortní zónu teď potřebuju a chci mnohem víc. Že na smrtelný posteli nebudu vzpomínat na to, jak jsem čas trávila sama ve svým klidu. Taky jsem s lockdownem, homeofficem a zároveň samostatným bydlením začala pociťovat vzrůstající sociální úzkosti a chtěla s tím něco udělat. A už sama moc dobře vím, že takovým tí

Do minulého týdne jsem byla v tak skvělým rozpoložení, že jsem začínala přemýšlet, že začnu psát něco jako příručku Malého Buddhy o tom, jak si udržet zen v době covidové. Trvalo to jen pár dní a teď se cítím spíš tak, že bych si jednu takovou příručku potřebovala sama přečíst. Jasně.. jestli jsem se něco za poslední měsíce naučila je, že základem mentálního zdraví je naplno projevovat svoje emoce, ať už se jedná o ty, kdy se vám chce nahlas smát, kdy se vám chce brečet a nebo nadávat " A do prkýnka, kurnik, já se z toho asi zvencnu. " (takhle neexpresivně já nadávat samozřejmě neumím). A že falešná (toxická) pozitivita, když se ser.... kazí co může, ale vy si chcete namluvit, že si lebedíte na tom pomyslným zenovým obláčku, způsobí v závěru víc škody než užitku. Protože nakonec ve vás ty emoce prostě explodujou jak sopka a přijde slušnej sekec mazec, kterej rozhodí jak vás, tak i všechny, který s vámi budou mít co dočinění. A tak si sem tam pro sebe pěkně zanadávám. Naopak k

 Je to už pěkně dlouhá doba, kdy jsem naposled takhle pisálkovala. O to těžší je teď začít. Naskytá se zásadní otázka - proč vlastně? Psaní mě vždycky bavilo. Dovoluju si i říct, že mi doopravdy šlo. Blogů jsem měla několik, ale z různých důvodů z nich vždycky sešlo a poslední týdny mě myšlenka, že se k psaní vrátím, napadala čím dál častěji. - psát zkrátka pro to vyjádření sebe sama - psaní jako skvělá tvůrčí činnost (jó, přesně něco takovýho teď v životě postrádám) - psát pro zaznamenání myšlenek a vzpomínek - psaní jako terapie - psaní jako sdílení něčeho, co by pro ostatní třeba mohlo být inspirací - A! Jakožto hlavní nakopávač k psaní byl, že tohle bude taková forma deníčku pro mý nejbližší, skrz který budu moct sdílet budoucí zážitky. Jaký zážitky? No ty holandský. Pokud správně počítám tak zbývá přesně 41 dnů do začátku mýho dobrodružství a dá se říct, že i nový kapitoly mýho života. Po pěti letech strávených v mojí milovaný Praze jsem se rozhodla vyrazit směr (taky milovanej) A